Ječení páté: Nezbytný kamarád

16. dubna 2017 v 20:44 | ZatVik |  Ječení
Mám rozepsaný článek o jednom zajímavém filmu, který jsem nedávno viděla, ale pořád ho nemůžu dopsat. Můj osobní život (nebo spíš moje pokusy nějaký osobní život mít) mi, bohužel, pořád leží v hlavě.

Tenhle blog jsem založila hlavně proto, abych se sama se sebou nějak srovnala a neobtěžovala svými problémy jiné lidi. Takový byl můj cíl. Bohužel se ukazuje, že i já potřebuju někoho živého, kdo by mě vyslechnul a podpořil. Nehodlám do nekonečna fňukat na něčím rameni, ale potřebuju mít aspoň občas pocit, že někomu nejsem lhostejná.
Naštěstí mám kamaráda. Sice jen jednoho, ale zato důvěrného. Pro lidi, o kterých jsem psala minule, mám pracovní názvy, které tady pod vodou hodlám používat, pro mého kamaráda ale nic takového nemám. Narozdíl od těch ostatních, on je důležitý a nezaslouží si, abych ho ponižovala nějakou trapnou přezdívkou, proto ho budu nazývat jeho pravým jménem, Jirka. A dnešní ječení bych chtěla věnovat právě jemu.

Už dávno předtím, než jsem se s ním seznámila, jsem samozřejmě věděla, že Jirka existuje. Zpívá totiž v jedné populární lokální kapele a na jejich zábavy jsem vždycky chodila ráda. Dodnes vzpomínám na to, jak měla moje starší sestra poprvé dovoleno jít na předpouťovou zábavu, kde měla ona kapela hrát. Já a můj bratranec, taky příliš mladý na to, aby se mohl akce osobně zúčastnit, jsme seděli u nás na zahradě, dokud se sestra nevrátila.
"Jak vypadají, jak vypadají?" ptali jsme se hned.
A sestra nám s chutí popisovala každého jednoho člena, až se dostala ke zpěvákovi.
"Je takový silný, ale stejně pěkný."

Osobně Jirku neznám ani dva roky, ale... Znáte ten pocit, kdy si s někým sednete ke stolu a nejdnou máte dojem, že ten člověk patří do vašeho života odjakživa? Přesně tenhle pocit jsem zažila s Jirkou. Od doby, co jsem se s ním seznámila, mu prostě věřím. Nebyla to volba, byla to samozřejmost, prostě jsem to tak od začátku cítila.

A protože je Jirka momentálně jediný člověk, kterému věřím, je taky zatím jedinou bytostí, které jsem řekla o tom, jak to dopadlo se Štěnětem. Tedy, jak dokonale jsem to podělala.
Štěně jsem považovala za milého, bezelstného, nekomplikovaného kluka. Sešli jsme se jen dvakrát, ale mezi tím jsme si psali a z jeho zpráv jsem získala dojem, že bych mu byla dobrá leda do postele. Zpětně mi došlo, že to tak asi nemyslel, a jeho sex nebo nic bylo myšleno spíš ze srandy. Ale protože mám ve zvyku dřív jednat než myslet, ukončila jsem to s ním.
Nebylo to fér a Štěně za to nemohl, jen jsem na tyhle věci dost háklivá. Tolik se bojím, že mě zase někdo zklame, že k sobě radši nikoho nepustím moc blízko. Jsem holt blbá.

Jirka je jediný, kdo o tom aspoň něco ví, i když ani jemu jsem nepřiznala, jak moc jsem nemožná. Ale už jen ten pocit, že je tu někdo, koho můžu otravovat aspoň se zlomkem svých pseudostarostí, je pro mě hrozně důležitý. Mám ho ráda. Kdyby chlapec nebyl ženatý, hned bych si ho dotáhla domů. Takhle za ním budu jen dál chodit, poslouchat jeho uklidňující hlas a cítit se líp pokaždé, když bude poblíž.

A až rozjedu svoje plánované podnikání a začnu prodávat Jirkovy klony, lidi mi urvou ruce. Jirka do každé rodiny...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama