Ječení čtvrté: Jak (ne)nakopnout štěně

3. dubna 2017 v 13:00 | ZatVik |  Ječení
Název dnešního ječení je sice trochu zavádějící, ale lepší mě nenapadl. Ve skutečnosti jsem nikdy žádné štěně nenakopla a nemám to ani v plánu.

Zkusím to podat nějak souvisleji:

Docela nedávno jsem se dozvěděla, že se mi podařilo jednoho mladíka (přidělila jsem mu pracovní název Štěně), pořádně pobláznit. Stalo se to omylem, neměla jsem to v úmyslu. Občas se mi takové věci stanou, ale obvykle o tom nevím, dokud mi to ten člověk - či někdo z jeho přátel - neomlátí o hlavu. Přitom jsem docela všímavý člověk, ale zrovna tohle vždycky zpozoruju, až když je pozdě. Já prostě lidem nerozumím.
Chápejte, vím, že vlastně nevypadám špatně (k čertu s falešnou skromností), a že po mně občas někdo pokukuje. Dokonce jsem minimálně od minulého léta věděla, že po mně kouká i Štěně. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl chtít i něco víc, než jen koukat, dokud mi to neřekl. A když jsem ho odmítala, nebylo mi z toho moc hezky.
Chlapec ale udělal to nejhorší, co mohl - nevzdal se. Holt má asi sebevražedné sklony. Jsou věci, které o mně ví snad každý, a to, že jsem vážně komplikovaná, je jedna z nejdůležitějších. Štěně je naopak... nechci říct jednoduchý, tím bych to zdaleka nevystihla. Vážně to neumím popsat slovy.

Je mi 24 a nikdy jsem neměla vztah. Tedy, měla jsem prvního kluka ve čtrnácti, ale víc než cokoli jiného to byl boj. S druhým jsem byla jen krátce a raději na něj nevzpomínám.

Ten třetí, pro kterého se za ta léta vžil pracovní název Harry Potter (což dává smysl jen tehdy, pokud člověk zná kontext), byl okouzlující, inteligentní, navíc to byl opravdu krásný chlap. Takový, vedle kterého bych byla ráda viděna. Jenže on se se mnou moc ukazovat nechtěl. Dodnes nedokážu pochopit, proč se se mnou ten člověk vlastně scházel, protože to se mnou vůbec neměl jednoduché. Měla jsem v tu dobu nějaké psychické potíže a byla jsem extrémně přecitlivělá. Navíc mi předtím někdo hodně ublížil, takže trvalo dlouho, než jsem ho k sobě vůbec pustila. Dnes už nemám tak velké potíže pustit si někoho k tělu, ale byl to dlouhý boj, který za mě částečně vybojoval on. Z toho by se skoro dalo usuzovat, že mu na mně záleželo, ale myslet si to by byla chyba. Myslím, že jsem pro něj byla zajímavá výzva, ale určitě ne někdo, s kým by si plánoval budoucnost.

Další tři roky jsem byla sama, pár zájemců jsem odmítla, jeden odmítl mě.
A přišel čtvrtý. Ten pracovní název nedostal, vždy jsem o něm mluvila jen jako o člověku, se kterým se scházím, takže mu říkejme prostě Čtvrtý. Znala jsem ho už pěkných pár let. Nebyli jsme kamarádi, jen jsme se občas potkali a třeba si i trochu zaflirtovali. Minulé léto jsme se náhodou potkávali častěji a začalo to mezi námi jiskřit. Netrvalo dlouho a byli jsme spolu... ale ne dost. Chlapec měl tolik slušnosti, aby mě předem připravil na to, že mi dva nemáme žádnou budoucnost. Přesto jsem si s ním začala, protože mě to k němu nějak nepopsatelně táhlo. Pokud jsme spolu trávili čas v posteli, budoucnost mě vůbec netrápila, žila jsem přítomným okamžikem, který byl nepopsatelný. Tyhle chvíle, kdy jsem mohla vypnout mozek a jen si užívat, jsem milovala.

Bohužel jsme se ale setkávali i jinde, a právě proto nastaly problémy. Máme totiž společné známé a nezávisle na sobě chodíme na stejné akce. Když jsme se potkali u známých nebo třeba na koncertě, nedokázali jsme se od sebe odtrhnout. Vypadali jsme jako pár - a kdykoli jsem si uvědomila, že jím ve skutečnosti nejsme, pekelně to zabolelo.
Ten člověk mi neublížil. Ublížila jsem si sama, protože jsem věděla, do čeho jdu. Byla jen a jen moje chyba, že jsem nezvládla ukočírovat svoje pocity. Na druhou stranu, Čtvrtý udělal pár opravdu netaktních a odporně necitlivých věcí. Nikdy nezapomenu na to, jak mi vyjmenovával své požadavky na ideální ženu a chtěl po mně, i když jen v žertu, abych mu nějakou takovou dohodila. Ukončila jsem to s ním asi před měsícem a za to jsem na sebe hrdá. Za celou tu dobu mi totiž nedošlo, že jsem byla v pasti.

Na nezávazné ´vztahy´ jsem už moc stará. Vlastně jsem na ně byla stará odjakživa. Možná za to může prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, a obzvlášť otec, o jehož nevěrách jsem věděla od sedmi let. Chci jistotu. Vždycky jsem ji chtěla. Ale protože nebyl poblíž nikdo, kdo by mi ji mohl poskytnout, upínala jsem se na tyhle vztahy/nevztahy a ničila se neustálým přemýšlením o tom, proč nejsem dost dobrá.

Ale víte co? Já jsem dost dobrá. Jsem skvělá. Komplikovaná, to ano. Trochu děsivá - to určitě. Ale přesto skvělá. A pokud to těm lidem nedošlo, pokud jim to nestačilo, je to jejich problém, a ne můj.

A teď se objevil Štěně. Poprvé jsem chtěla někoho odmítnout ne ze strachu, že mi ublíží, ale proto, abych toho člověka nezklamala já. Bylo by to opravdu jako nakopnout štěně. Jak bych mohla něco takového udělat? Nakonec jsem se ale rozhodla ho hned neodmítat. Nejspíš z toho nebude žádná velká láska, možná nám to ani nevydrží moc dlouho, ale nejspíš bych to nedokázala nezkusit.

Štěně je úplně jiný, než ti předchozí. Není tak pohledný, ale ani tak odměřený, jako byl Harry Potter. Není tak vášnivý, ale ani nerozhodný a naivní jako Čtvrtý. Je mladší (dokonce mladší než já, což je šílené), ale zdá se, že v hlavě to má srovnané. Je to takový správný vesnický chlap - pracovitý, praktický, stabilní. A věci, které mi říká, i když trochu neohrabaně, jsem chtěla slyšet už takovou dobu. Možná je tohle přesně to, co teď potřebuju.


Doufám jen, že se mi podaří ho nenakopnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavculky pavculky | Web | 8. dubna 2017 v 21:22 | Reagovat

Moc hezkej blog :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama