Duben 2017

Ječení šesté: Jsem blbá, ale to napravím

25. dubna 2017 v 23:56 | ZatVik |  Ječení
Minule jsem tu nadšeně ječela o Jiřím, mém nejlepším a jediném kamarádovi. Zrovna včera se bohužel stalo něco, co mě přinutilo chovat se k němu naprosto odporně, a i když jsem celou situaci nakonec vyřešila, za svoji blbost se pořád stydím.

Jde o to, že moje kamarádství s Jiřím se zvrhlo v něco víc. Vždycky jsme měli ve zvyku spolu laškovat, ale byla to jen slova. Když jsem za ním chodila do práce na kafe, obvykle se se mnou loučil slovy: "Přijď večer, budeme se líbat."
Bylo to hezké, zábavné a vůbec mi to nevadilo. Byl jediný, kterému jsem takové věci dovolila, protože jsem věděla, že o nic nejde.

Jenže to nic se postupem času začalo měnit ve velké a nepřehlédnutelné něco. Začala jsem mít Jiřího čím dál radši. Ani nevím, o co přesně mezi námi jde. Ne že by mě nějak zvlášť přitahoval, ne že bych si myslela, že mezi námi může něco být (jsem blbá, ale ne tolik, abych nevěděla, že je šťastně ženatý), mám jen neskutečnou chuť být neustále v jeho milé, uklidňující společnosti. Jsem zamilovaná? Nevím. Možná že ano. Každopádně je to můj oblíbený člověk, možná ten nejdůležitější, jakého kdy poznám.

Včera se slavil jeho svátek. Přišla jsem za ním do hospody, a když jsem vzadu v kuchyni krájela dort, který jsem mu upekla, objevil se najednou za mnou. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsme se líbali. Vždycky jsem věřila tomu, že jsem inteligentní, rozumná a mám sebe samu naprosto pod kontrolou. A najednou jsem tam jen tak stála, nepřemýšlela a líbala se s mnohem starším, šťastně ženatým, ale sakra-tak-okouzlujícím chlapem.

Byla to taková hloupost. Nikdy jsem se neměla dostat do takové situace, ale stalo se. A asi bych nad tím nakonec jen mávla rukou, kdyby mi od něj v noci nepřišla zpráva takového znění:

"Mám tě nějak moc pod kůží. Toho se bojím."
Jako by mi to v tu chvíli všechno došlo, jako by mi v hlavě něco přepnulo... najednou jsem se změnila v osobu, kterou nemám ráda. Mám takovou odpornou vlastnost, se kterou se urputně snažím bojovat - když jsem vyděšená, mám tendenci utíkat. A vyděsit mě je snadné.

V tomhle případě mě vystrašilo vědomí, že mi na tom chlapovi hrozně záleží. Já nejsem moc přátelská, a když mi nějaký člověk zmizí ze života, obvykle to ani nepostřehnu. Nejsem v kontaktu s žádným ze svých bývalých spolužáků, dokonce ani s ´nejlepší kamarádkou´ ze střední či se spolubydlícími, které se mnou dva roky na výšce sdílely pokoj. Nejsem s nimi v kontaktu a vůbec mě to netrápí. Stejné by to bylo, kdybych se měla přestat stýkat s kýmkoli ze svých známých.

To, jak moc mi na Jiřím záleží, mě skutečně vyděsilo. Jako vždy jsem metaforicky utekla. Měla jsem v úmyslu přestat za ním chodit, vymazat si jeho číslo, přestat navštěvovat jeho koncerty, nikdy ho už nevidět... Jde o to, že když se leknu, začnu být chladná. Jako by se ve mně probudila úplně jiná bytost, člověk, který se mi nelíbí a který mě děsí. Tajemná temná stránka, asi. Nedá se říct, že by mi to zatemnilo mozek, mám naopak pocit, že vidím všechno mnohem jasněji než obvykle. Ale když si to zpětně přehrávám, dojde mi, jak odporná, chladná a cizí jsem byla.

Zpětně mi došlo, že s Jiřím se nemůžu přestat scházet. Je moc důležitý. Potřebuju ho. Je to jediný člověk široko daleko, se kterým se dá mluvit. Je silný a solidní. Věřím mu a ráda s ním trávím čas. Proto jsem za ním dnes šla a vše si s ním vyříkala. Jistě, našemu laškování je asi konec, ale to by se stejně dřív nebo později muselo stát. Přesně jak sám řekl - kdyby to takhle pokračovalo dál, nejspíš by se mezi námi nakonec něco stalo, a pak bychom si to tak akorát vyčítali. Museli jsme si o tom konečně promluvit.

A i když mě celá ta situace opravdu neskutečně mrzí, jsem ráda, že se mezi námi vyčistil vzduch. Náš vztah teď bude jiný, to je samozřejmé, ale možná k sobě nakonec budeme upřímnější, a o to přece mezi přáteli jde.

Takže... Ať žije Jiří a ať mi ještě dlouho nemizí ze života.

Ječení páté: Nezbytný kamarád

16. dubna 2017 v 20:44 | ZatVik |  Ječení
Mám rozepsaný článek o jednom zajímavém filmu, který jsem nedávno viděla, ale pořád ho nemůžu dopsat. Můj osobní život (nebo spíš moje pokusy nějaký osobní život mít) mi, bohužel, pořád leží v hlavě.

Tenhle blog jsem založila hlavně proto, abych se sama se sebou nějak srovnala a neobtěžovala svými problémy jiné lidi. Takový byl můj cíl. Bohužel se ukazuje, že i já potřebuju někoho živého, kdo by mě vyslechnul a podpořil. Nehodlám do nekonečna fňukat na něčím rameni, ale potřebuju mít aspoň občas pocit, že někomu nejsem lhostejná.
Naštěstí mám kamaráda. Sice jen jednoho, ale zato důvěrného. Pro lidi, o kterých jsem psala minule, mám pracovní názvy, které tady pod vodou hodlám používat, pro mého kamaráda ale nic takového nemám. Narozdíl od těch ostatních, on je důležitý a nezaslouží si, abych ho ponižovala nějakou trapnou přezdívkou, proto ho budu nazývat jeho pravým jménem, Jirka. A dnešní ječení bych chtěla věnovat právě jemu.

Už dávno předtím, než jsem se s ním seznámila, jsem samozřejmě věděla, že Jirka existuje. Zpívá totiž v jedné populární lokální kapele a na jejich zábavy jsem vždycky chodila ráda. Dodnes vzpomínám na to, jak měla moje starší sestra poprvé dovoleno jít na předpouťovou zábavu, kde měla ona kapela hrát. Já a můj bratranec, taky příliš mladý na to, aby se mohl akce osobně zúčastnit, jsme seděli u nás na zahradě, dokud se sestra nevrátila.
"Jak vypadají, jak vypadají?" ptali jsme se hned.
A sestra nám s chutí popisovala každého jednoho člena, až se dostala ke zpěvákovi.
"Je takový silný, ale stejně pěkný."

Osobně Jirku neznám ani dva roky, ale... Znáte ten pocit, kdy si s někým sednete ke stolu a nejdnou máte dojem, že ten člověk patří do vašeho života odjakživa? Přesně tenhle pocit jsem zažila s Jirkou. Od doby, co jsem se s ním seznámila, mu prostě věřím. Nebyla to volba, byla to samozřejmost, prostě jsem to tak od začátku cítila.

A protože je Jirka momentálně jediný člověk, kterému věřím, je taky zatím jedinou bytostí, které jsem řekla o tom, jak to dopadlo se Štěnětem. Tedy, jak dokonale jsem to podělala.
Štěně jsem považovala za milého, bezelstného, nekomplikovaného kluka. Sešli jsme se jen dvakrát, ale mezi tím jsme si psali a z jeho zpráv jsem získala dojem, že bych mu byla dobrá leda do postele. Zpětně mi došlo, že to tak asi nemyslel, a jeho sex nebo nic bylo myšleno spíš ze srandy. Ale protože mám ve zvyku dřív jednat než myslet, ukončila jsem to s ním.
Nebylo to fér a Štěně za to nemohl, jen jsem na tyhle věci dost háklivá. Tolik se bojím, že mě zase někdo zklame, že k sobě radši nikoho nepustím moc blízko. Jsem holt blbá.

Jirka je jediný, kdo o tom aspoň něco ví, i když ani jemu jsem nepřiznala, jak moc jsem nemožná. Ale už jen ten pocit, že je tu někdo, koho můžu otravovat aspoň se zlomkem svých pseudostarostí, je pro mě hrozně důležitý. Mám ho ráda. Kdyby chlapec nebyl ženatý, hned bych si ho dotáhla domů. Takhle za ním budu jen dál chodit, poslouchat jeho uklidňující hlas a cítit se líp pokaždé, když bude poblíž.

A až rozjedu svoje plánované podnikání a začnu prodávat Jirkovy klony, lidi mi urvou ruce. Jirka do každé rodiny...

Ječení čtvrté: Jak (ne)nakopnout štěně

3. dubna 2017 v 13:00 | ZatVik |  Ječení
Název dnešního ječení je sice trochu zavádějící, ale lepší mě nenapadl. Ve skutečnosti jsem nikdy žádné štěně nenakopla a nemám to ani v plánu.

Zkusím to podat nějak souvisleji:

Docela nedávno jsem se dozvěděla, že se mi podařilo jednoho mladíka (přidělila jsem mu pracovní název Štěně), pořádně pobláznit. Stalo se to omylem, neměla jsem to v úmyslu. Občas se mi takové věci stanou, ale obvykle o tom nevím, dokud mi to ten člověk - či někdo z jeho přátel - neomlátí o hlavu. Přitom jsem docela všímavý člověk, ale zrovna tohle vždycky zpozoruju, až když je pozdě. Já prostě lidem nerozumím.
Chápejte, vím, že vlastně nevypadám špatně (k čertu s falešnou skromností), a že po mně občas někdo pokukuje. Dokonce jsem minimálně od minulého léta věděla, že po mně kouká i Štěně. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl chtít i něco víc, než jen koukat, dokud mi to neřekl. A když jsem ho odmítala, nebylo mi z toho moc hezky.
Chlapec ale udělal to nejhorší, co mohl - nevzdal se. Holt má asi sebevražedné sklony. Jsou věci, které o mně ví snad každý, a to, že jsem vážně komplikovaná, je jedna z nejdůležitějších. Štěně je naopak... nechci říct jednoduchý, tím bych to zdaleka nevystihla. Vážně to neumím popsat slovy.

Je mi 24 a nikdy jsem neměla vztah. Tedy, měla jsem prvního kluka ve čtrnácti, ale víc než cokoli jiného to byl boj. S druhým jsem byla jen krátce a raději na něj nevzpomínám.

Ten třetí, pro kterého se za ta léta vžil pracovní název Harry Potter (což dává smysl jen tehdy, pokud člověk zná kontext), byl okouzlující, inteligentní, navíc to byl opravdu krásný chlap. Takový, vedle kterého bych byla ráda viděna. Jenže on se se mnou moc ukazovat nechtěl. Dodnes nedokážu pochopit, proč se se mnou ten člověk vlastně scházel, protože to se mnou vůbec neměl jednoduché. Měla jsem v tu dobu nějaké psychické potíže a byla jsem extrémně přecitlivělá. Navíc mi předtím někdo hodně ublížil, takže trvalo dlouho, než jsem ho k sobě vůbec pustila. Dnes už nemám tak velké potíže pustit si někoho k tělu, ale byl to dlouhý boj, který za mě částečně vybojoval on. Z toho by se skoro dalo usuzovat, že mu na mně záleželo, ale myslet si to by byla chyba. Myslím, že jsem pro něj byla zajímavá výzva, ale určitě ne někdo, s kým by si plánoval budoucnost.

Další tři roky jsem byla sama, pár zájemců jsem odmítla, jeden odmítl mě.
A přišel čtvrtý. Ten pracovní název nedostal, vždy jsem o něm mluvila jen jako o člověku, se kterým se scházím, takže mu říkejme prostě Čtvrtý. Znala jsem ho už pěkných pár let. Nebyli jsme kamarádi, jen jsme se občas potkali a třeba si i trochu zaflirtovali. Minulé léto jsme se náhodou potkávali častěji a začalo to mezi námi jiskřit. Netrvalo dlouho a byli jsme spolu... ale ne dost. Chlapec měl tolik slušnosti, aby mě předem připravil na to, že mi dva nemáme žádnou budoucnost. Přesto jsem si s ním začala, protože mě to k němu nějak nepopsatelně táhlo. Pokud jsme spolu trávili čas v posteli, budoucnost mě vůbec netrápila, žila jsem přítomným okamžikem, který byl nepopsatelný. Tyhle chvíle, kdy jsem mohla vypnout mozek a jen si užívat, jsem milovala.

Bohužel jsme se ale setkávali i jinde, a právě proto nastaly problémy. Máme totiž společné známé a nezávisle na sobě chodíme na stejné akce. Když jsme se potkali u známých nebo třeba na koncertě, nedokázali jsme se od sebe odtrhnout. Vypadali jsme jako pár - a kdykoli jsem si uvědomila, že jím ve skutečnosti nejsme, pekelně to zabolelo.
Ten člověk mi neublížil. Ublížila jsem si sama, protože jsem věděla, do čeho jdu. Byla jen a jen moje chyba, že jsem nezvládla ukočírovat svoje pocity. Na druhou stranu, Čtvrtý udělal pár opravdu netaktních a odporně necitlivých věcí. Nikdy nezapomenu na to, jak mi vyjmenovával své požadavky na ideální ženu a chtěl po mně, i když jen v žertu, abych mu nějakou takovou dohodila. Ukončila jsem to s ním asi před měsícem a za to jsem na sebe hrdá. Za celou tu dobu mi totiž nedošlo, že jsem byla v pasti.

Na nezávazné ´vztahy´ jsem už moc stará. Vlastně jsem na ně byla stará odjakživa. Možná za to může prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, a obzvlášť otec, o jehož nevěrách jsem věděla od sedmi let. Chci jistotu. Vždycky jsem ji chtěla. Ale protože nebyl poblíž nikdo, kdo by mi ji mohl poskytnout, upínala jsem se na tyhle vztahy/nevztahy a ničila se neustálým přemýšlením o tom, proč nejsem dost dobrá.

Ale víte co? Já jsem dost dobrá. Jsem skvělá. Komplikovaná, to ano. Trochu děsivá - to určitě. Ale přesto skvělá. A pokud to těm lidem nedošlo, pokud jim to nestačilo, je to jejich problém, a ne můj.

A teď se objevil Štěně. Poprvé jsem chtěla někoho odmítnout ne ze strachu, že mi ublíží, ale proto, abych toho člověka nezklamala já. Bylo by to opravdu jako nakopnout štěně. Jak bych mohla něco takového udělat? Nakonec jsem se ale rozhodla ho hned neodmítat. Nejspíš z toho nebude žádná velká láska, možná nám to ani nevydrží moc dlouho, ale nejspíš bych to nedokázala nezkusit.

Štěně je úplně jiný, než ti předchozí. Není tak pohledný, ale ani tak odměřený, jako byl Harry Potter. Není tak vášnivý, ale ani nerozhodný a naivní jako Čtvrtý. Je mladší (dokonce mladší než já, což je šílené), ale zdá se, že v hlavě to má srovnané. Je to takový správný vesnický chlap - pracovitý, praktický, stabilní. A věci, které mi říká, i když trochu neohrabaně, jsem chtěla slyšet už takovou dobu. Možná je tohle přesně to, co teď potřebuju.


Doufám jen, že se mi podaří ho nenakopnout.

Ječení třetí: Babička

2. dubna 2017 v 16:58 | ZatVik |  Ječení
Nejsem si jistá, jestli věřím na nějaký posmrtný život. Nejspíš ne. Jsou ale chvíle, kdy bych si přála mít jakoukoli víru, ve které bych mohla najít útěchu, a tahle chvíle je přesně taková.
Mé první ječení bylo o babičce a o tom, že bojuje s příšernou nemocí. Minulou neděli ale dobojovala. Její tělo už to nemohlo zvládnout, i její vůle postupně slábla. A tak je pryč.
Rozloučili jsme se s ní v pátek v úzkém rodinném kruhu. Obřad byl krátký a důstojný, velmi podobný tomu dědovu před lety. Babička sama si to tak přála. Nelibovala si ve velkých akcích, a i pro nás to tak bylo snazší, i když pořád ne jednoduché.
Je neskutečné, jaké věci člověku chybí, když odejde blízká osoba. A na co všechno si v takovou chvíli vzpomenete! Na první pohled jsou to maličkosti, ale právě ty jsou nakonec hrozně důležité. Já vzpomínám třeba na to, jak se mnou, když jsem byla malá, dělala domácí úkoly. Vždycky nenáviděla moje písmo a každou chvíli mě plácla přes prsty, protože jsem nedodržovala sklon. Taky měla ve zvyku mi bez varování stáhnout vlasy do palmičky, a vždy je omotala obyčejnou gumičkou tak, že pak vlasy nešly rozčesat. Myslím na to, jak neskutečná to byla dáma - nikdo, ani její synové, nemohl vědět, že dělá i tak běžné věci, jako je třeba vyprazdňování. Babička prostě na záchod nechodila! Vzpomínám na to, že si každý dáreček, který od nás kdy dostala, vzorně vystavovala. Ať už to byla pohlednice odněkud z výletu, obrázek, který jsem nakreslila, nebo třeba jen pitomá dětská básnička, kterou jsem složila, pro všechno našla místo.
Milovala nás a dřela pro nás, a já se jí za to nemůžu nijak odvděčit. Snad se jen můžu pokusit žít život, který by za něco stál.
Zatímco tohle píšu, mám v očích slzy, proto to nebudu více protahovat. Ale pokud to budete číst, vzpomeňte si na svoje babičky, jako já vzpomínám na tu svoji. Myslete právě na ty maličkosti, které z nich dělaly lidské bytosti. Nezapomeňte.