Ječení první: Loučení aneb Jsem špatný člověk?

16. března 2017 v 3:24 | ZatVik |  Ječení
Moc jsem si přála, aby moje první ječení bylo hezké a veselé. Chtěla jsem začít pozitivně a pak trochu naivně doufat, že to tak bude i pokračovat. Jenže ono jde poslední dobou všechno do háje.
Je to už pěkných pár let zpátky, co mi zemřel děda. Tehdy to byl hrozný šok. Děda byl vždycky zdravý, a kromě několika úrazů si nepamatuju, že by kdy marodil. To babička byla nemocná vždycky. Pořád to byla houževnatá, pracovitá ženská, která musela mít vždycky, i přes veškeré zdravotní problémy, pečlivě umytá okna a upravenou předzahrádku, ale každý věděl o jejím budíku na srdci, motání hlavy, špatné srážlivosti krve a tak podobně. Takže když k nám tehdy před lety přijela záchranka, všichni sousedé se k nám chodili ptát, co se babičce stalo. Nikdo nám nechtěl věřit, že přijeli pro dědu, ale už mu nemohli pomoct.
Vzpomínat na to je dodnes těžké, protože děda pro mě znamenal opravdu hodně. Otec byl věčně v zahraničí a jeho emoční inteligence je srovnatelná se shnilým pařezem, děda byl tedy v dětství mým jediným mužským vzorem. A naučil mě číst. Nemůžu mu přestat být vděčná.
V poslední době na něj vzpomínám opravdu často, protože se, bohužel, pomalu loučím s babičkou. Poslední dva roky to s ní jde rychle z kopce. Srdce už jí selhává, ledviny přestávají fungovat, za poslední měsíc přibrala osm kilo jen kvůli zadržování vody. V nemocnici byla několikrát, ale pokaždé nám ji vrátili v ještě horším stavu. A teď je tam znovu.
Je hrozné smiřovat se s tím, že už se nejspíš nevrátí. Ale nejhorší na tom je, že to očekávám. Nepřeju si to, ale čekám že se každým dnem dozvím, že je konec. I když na to nechci myslet, pořád to mám v hlavě a připadám si kvůli tomu jako hrozně špatný člověk. Jako bych se snad nemohla dočkat.
A aby toho nebylo dost, nejsem schopná za ní ani zajít. Vím, že je to s největši pravděpodobností poslední příležitost ji vidět, ale já se prostě nemůžu odhodlat a navštívit ji v nemocnici. Můžu se sice vymlouvat na to, že na to nemám čas (jsem každý den v práci a podobně...), ale skutečnost je taková, že se prostě bojím. Mám strach, že kdybych ji viděla slabou a napojenou na hadičky, nevydržela bych to a musela bych brečet.
Jsem dospělá. Měla bych být silná. A to taky jsem. Vím, že když se to stane, nesesypu se tak jako tehdy, když odešel děda. Jenže tohle čekání je ubíjející. Chtěla bych ji vidět a pomoct jí, jenže můj pláč jí nepomůže, jen všechno zhorší. Nechci, aby viděla, že už jsem to s ní vzdala, že už nedoufám.

Cítím se jako špatný, sobecký, bezcitný člověk. A možná taková opravdu jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 16. března 2017 v 13:46 | Reagovat

To je mi hrozně moc líto. Musí to být strašné, ale asi bych se zachovala podobně co se tyká tvé babičky. Doufám že to bude v pořádku.

2 Phera Phera | Web | 19. března 2017 v 14:42 | Reagovat

Nejsi špatný člověk. Zkrátka znáš realitu a počítáš s nevyhnutelným.
Neboj se svých myšlenek, nejsou špatné. Zkrátka jenom víš, co přijde a děsí tě to - což je přirozené.

Také mi nedavno zemřel dědeček. Bylo to hrozné. Vrátili jsme se ráno z festivalu a v tom mi zazvonil telefon, kde mi mamka oznámila, že dědeček zemřel při převozu do nemocnice. Bylo to tak rychlé.
Měla jsem takové výčitky, že jsem někde támhle juchala na koncertě, zatímco dědeček...
Také mi přišlo děsně líto, že jsem tam nejezdila častěji. Moc se mi stýská... Když jedeme k babičce,stále mám tendence ho hledat.

Ale konec chmur. Doufám, že tvá babička se z toho co nevidět vylíže a bude to zase dobré. :-)

3 jeceni-pod-vodou jeceni-pod-vodou | 25. března 2017 v 16:04 | Reagovat

Díky, díky. Zatím se zdá, že tenhle blog pro mě bude takový nakopávač - hned dva dny po napsání tohohle článku jsem za babičkou zašla, a od té doby jsem tam byla už několikrát. Je to s ní jako na houpačce. Při první návštěvě mě sotva poznala a jen prosila o vodu, posledně se mnou normálně mluvila a usmívala se, o den později prý zase nekomunikovala... Jsem ale ráda, že jsem šla, i když jsem ji viděla v opravdu hrozném stavu. Kdyby se už neměla vrátit, neodpustila bych si, že jsem se s ní ani nerozloučila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama