Březen 2017

Ječení druhé: Cesta za snesitelnou postavou

25. března 2017 v 15:51 | ZatVik |  Ječení
Dnešní ječení už pozitivní bude. Přibližně před rokem jsem se rozhodla začít rozumně hubnout. S důrazem na slovo rozumně. Samozřejmě, taky jsem párkrát podlehla módním dietám, které slibovaly maximální úspěch při minimální námaze, naštěstí jsem u nich ale nikdy nevydržela.
K rázné a trvalé změně životosprávy jsem se rozhodla, když moje hmotnost přesáhla strašidelných 95 kg. Tehdy jsem viděla jen dvě východiska ze své situace: definitivně se na sebe vykašlat a o nic se nesnažit, nebo konečně zabojovat. A velmi nerada přiznávám, že jsem se málem rozhodla pro první možnost.

Když jsem byla mladší, dívala jsem se na obézní lidi a přemítala o tom, jak to mohli nechat zajít tak daleko. Přece museli vidět a cítit, že to není v pořádku. Přece pro ně nemohlo být tak těžké něco se sebou udělat... Když jsem se pak do toho stadia dostala já, došlo mi, že jsem to celou dobu viděla značně zjednodušeně. Lhostejnost k vlastnímu tělu sice neomlouvá nic, ale právě za tou lhostejností stojí různé příběhy, které ji aspoň částečně ospravedlňují.

Můj příběh je asi takový: Nikdy, ani jako dítě, jsem nebyla vysloveně štíhlá. Jedla jsem dost a milovala jsem sladkosti, ale protože jsem byla docela aktivní prcek, bez problémů jsem to vyběhala. Pubertu jsem přežila s mírnou nadváhou, která ale mému typu postavy (klasické přesýpací hodiny - velká prsa, útlý pas a široké boky) nijak zvlášť neuškodila, spíš naopak.
V maturitním ročníku jsem spadla ze schodů a odnesla to bederní páteř. Nebyl to naštěstí moc vážný úraz, ale každý pohyb mě pekelně bolel a dodnes je možné mi nahmatat vybočený obratel. Stravu jsem si tehdy nehlídala a pohyb byl nemožný, takže jsem samozřejmě začala kynout.
Pak jsem nastoupila na vysokou školu. V prváku jsem neměla moc velký rozpočet, a tak jsem se naučila vařit levná, ale zároveň dobrá jídla. Měla jsem dobře zorganizovaný čas, jedla jsem relativně pravidelně a i když jsem bydela od školy docela daleko, chodívala jsem většinou pěšky. Bez větší námahy jsem se zase dostávala do formy.
Zlom nastal ve druháku. Matka přišla o práci, otec se neúspěšně soudil se zaměstnavatelem, který mu neplatil, a mně se pořád nedařilo najít brigádu, takže jsem na škole přežívala skoro bez peněz. Z domu jsem si vozila levná, hodně sytá jídla, téměř jsem nevařila a místo snídaně jsem jen pila kafe.
Na konci letního semestru, přímo ve zkouškovém období, jsem opět spadla ze schodů. Ano, už podruhé. Zní to směšně, ale opravdu vlastníme to nejnemožnější schodiště, s jakým jsem se kdy setkala. Stačí, aby člověk spěchal a nedával si pozor - a bum. Tentokrát jsem skončila s otřesem mozku a poraněnou krční páteří. Opět nešlo o moc vážné zranění, ale krk mě bolí dodnes a asi jen tak bolet nepřestane.
Úraz mě na nějakou dobu vyřadil z provozu. Zkouškové období jsem strávila v nemocnici, a i když jsem měla možnost zkoušky dohnat později, rozhodla jsem se tak neučinit a ze školy odejít. Toho rozhodnutí jsem dosud ani na vteřinu nelitovala. Z ramen mi tehdy spadla ohromná tíha. Přežít sama v cizím městě s několika drobnými v kapse, v neustálém strachu, že mě překvapí nečekané výdaje, bylo vysilující.
Našla jsem si práci jako hotelová recepční. Stravu jsem si stále nijak nehlídala, takže jsem při sedavém zaměstnání stále přibývala na váze. Tak to šlo až do minulého roku - a tím se oklikou dostávám zpět k začátku mého vyprávění.

Když mi hmotnost vyšplhala až na 96 kg, bylo nezbytně nutné se rozhodnout, co se sebou provedu. Protože jsem na tom nebyla psychicky nejlíp, vypadalo to, že budu dál jen apaticky sledovat, jak se z mého těla pomalu stává ošklivá, neforemná, nepoužitelná věc.
Naštěstí mě z toho vytáhlo ochotnické divadlo. Podařilo se mi napsat scénář na pseudopohádku a mí tehdejší spoludivadelníci souhlasili, že hru nacvičíme. Divadlo mi vlilo do žil novou energii a hlavně mě naplnilo pocitem, že jsem k něčemu dobrá - pocit, který jsem neměla už pořádně dlouho.
V té době jsem objevila stránky STOBklubu a začala si zapisovat, co během dne sním. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, jak nízký příjem ve skutečnosti mám! Nebyla to žravost, co mě tak nehezky zaoblilo, ale nepravidelná, neplnohodnotná a nedostatečná strava. První měsíce jsem si jen zvykala na to, jak moc toho musím najednou sníst. Až potom jsem si začala s jídelníčkem hrát, zkoušet do té doby neznámé potraviny a nové recepty. Dokázala jsem do svého života propašovat i nějaký ten pohyb, i když ho stále nemám tolik, kolik by bylo třeba. Jsem holt pořád spíš knihomol, ne sportovec.

A jaký je výsledek? Největšího pokroku jsem dosáhla během prvních pár měsíců - od března do července jsem zhubla deset kilo. Do konce roku jsem pak jídelníček nezapisovala, abych zjistila, jestli si sama dokážu hmotnost udržet. V únoru jsem na STOBu začala další cyklus a dnes ráno mi váha konečně ukázala číslo, které začíná pěknou sedmičkou, a ne kulatou osmičkou.

Nejsem ještě zdaleka u cíle, a dokonce ani nevím, jaký cíl je pro mě ten pravý. Zatím vím, že bych se chtěla do léta propracovat k sedmdesáti kilogramům. Nechci se ale jen dívat, jak hezky mi mizí tuky, mám v plánu dát taky pořádně zabrat svalům. To, jak moje tělo vypadá teď, mě motivuje k další práci.

Ale už teď si připadám zdravá, krásná a spokojená sama se sebou. A mám hroznou chuť ponořit hlavu pod vodu a zaječet si radostí.

Ječení první: Loučení aneb Jsem špatný člověk?

16. března 2017 v 3:24 | ZatVik |  Ječení
Moc jsem si přála, aby moje první ječení bylo hezké a veselé. Chtěla jsem začít pozitivně a pak trochu naivně doufat, že to tak bude i pokračovat. Jenže ono jde poslední dobou všechno do háje.
Je to už pěkných pár let zpátky, co mi zemřel děda. Tehdy to byl hrozný šok. Děda byl vždycky zdravý, a kromě několika úrazů si nepamatuju, že by kdy marodil. To babička byla nemocná vždycky. Pořád to byla houževnatá, pracovitá ženská, která musela mít vždycky, i přes veškeré zdravotní problémy, pečlivě umytá okna a upravenou předzahrádku, ale každý věděl o jejím budíku na srdci, motání hlavy, špatné srážlivosti krve a tak podobně. Takže když k nám tehdy před lety přijela záchranka, všichni sousedé se k nám chodili ptát, co se babičce stalo. Nikdo nám nechtěl věřit, že přijeli pro dědu, ale už mu nemohli pomoct.
Vzpomínat na to je dodnes těžké, protože děda pro mě znamenal opravdu hodně. Otec byl věčně v zahraničí a jeho emoční inteligence je srovnatelná se shnilým pařezem, děda byl tedy v dětství mým jediným mužským vzorem. A naučil mě číst. Nemůžu mu přestat být vděčná.
V poslední době na něj vzpomínám opravdu často, protože se, bohužel, pomalu loučím s babičkou. Poslední dva roky to s ní jde rychle z kopce. Srdce už jí selhává, ledviny přestávají fungovat, za poslední měsíc přibrala osm kilo jen kvůli zadržování vody. V nemocnici byla několikrát, ale pokaždé nám ji vrátili v ještě horším stavu. A teď je tam znovu.
Je hrozné smiřovat se s tím, že už se nejspíš nevrátí. Ale nejhorší na tom je, že to očekávám. Nepřeju si to, ale čekám že se každým dnem dozvím, že je konec. I když na to nechci myslet, pořád to mám v hlavě a připadám si kvůli tomu jako hrozně špatný člověk. Jako bych se snad nemohla dočkat.
A aby toho nebylo dost, nejsem schopná za ní ani zajít. Vím, že je to s největši pravděpodobností poslední příležitost ji vidět, ale já se prostě nemůžu odhodlat a navštívit ji v nemocnici. Můžu se sice vymlouvat na to, že na to nemám čas (jsem každý den v práci a podobně...), ale skutečnost je taková, že se prostě bojím. Mám strach, že kdybych ji viděla slabou a napojenou na hadičky, nevydržela bych to a musela bych brečet.
Jsem dospělá. Měla bych být silná. A to taky jsem. Vím, že když se to stane, nesesypu se tak jako tehdy, když odešel děda. Jenže tohle čekání je ubíjející. Chtěla bych ji vidět a pomoct jí, jenže můj pláč jí nepomůže, jen všechno zhorší. Nechci, aby viděla, že už jsem to s ní vzdala, že už nedoufám.

Cítím se jako špatný, sobecký, bezcitný člověk. A možná taková opravdu jsem.

Ječení pod vodou

8. března 2017 v 23:36 | ZatVik |  Ječení
Když jsem byla malá, měli jsme na zahradě bazén. A kdykoli jsem se cítila frustrovaná, nebo se mi naopak stalo něco tak skvělého, že jsem to nemohla dál držet v sobě, oblékla jsem se do plavek, vlezla do bazénu, ponořila hlavu pod vodu a ze všech sil jsem si zaječela. Nikdo na souši to neslyšel, ale mně se pořádně ulevilo, a o to šlo.
Dneska už bazén nemám, a i kdyby, jsem přece dospělá a vím, že ječením nic nevyřeším. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit úlevy, když jsem se mohla vyřvat ze všeho, co mě trápilo. Ten pocit mi chybí.
Proto se tenhle blog stane mým bazénem, ve kterém si budu ječet, jak se mi zachce. Ať už se mi stane něco dobrého, špatného či mě něco prostě jen zaujme, jako správný asociál to budu ventilovat tady, pod vodou. Nemusíte mě poslouchat, pokud se za mnou sami dobrovolně neponoříte.