Ječení osmé: Otec

29. května 2017 v 19:48 | ZatVik |  Ječení
Když otec nedávno skončil v nemocnici se selhávajícími plícemi, ozval se matce a sestře a požádal je, aby za ním přišly. Mně nenapsal. Dlouho jsem přemítala proč, ale když jsem ho ve špitálu poprvé navštívila, všechno to začalo dávat smysl.

Jela jsem za ním minulý týden ve čtvrtek, doprovázela mě sestra - sama si tam netroufám. Otec ležel v posteli, napojený na hadičky, na obličeji kyslíkovou masku. Ale když jsem vešla, rozzářily se mu oči, jako by rozbaloval vánoční dáreček. Kromě praktických věcí, které bylo třeba probrat (chtěl nás naučit pracovat s jeho internetovým bankovnictvím, vyřešit přepsání jeho auta na sestru...), občas prohodil nesouvisející poznámku o svém životě. Že se neměl honit po Rusku a měl být raději doma. Že si uvědomil, které věci jsou v životě důležité, přičemž rodina a zdraví jsou dvě věci, které měly být na samém vrcholu žebříčku hodnot. A že si doteď neuvědomil, co doma celou tu dobu měl.

Ono mu to opravdu došlo. V té myšlenky mě až mrazí. A došlo mu, že vztah se mnou v poslední době pokazil úplně nejvíc, proto nejspíš nenašel odvahu mi napsat. Bál se a očekával, že nepřijdu. No, jsem asi lepší člověk, než si můj vlastní otec myslel.

Momentálně čekáme, zda se najdou vhodné plíce na transplantaci. Je možné, že jeho tělo plíce nepřijme, a je taky možné, že se operace nedožije, ale moc bych si přála, aby to dopadlo dobře. Nebylo by skvělé, kdyby měl šanci ještě něco napravit?

I když tohle není nejlepší příležitost k sebepoznávání, on sám se o sobě zjevně dozvěděl zajímavé věci. Já koneckonců taky. Především jsem přišla na to, že nejsem chladná, tvrdá mrcha neschopná odpouštět.
 

Ječení sedmé: Velké odpouštění tatínkům

21. května 2017 v 20:50 | ZatVik |  Ječení
Vždycky jsem byla alergická na takové to velké odpouštění tatínkům v americkém stylu. Je to otřepaná zápletka, kterou je bohužel možné vidět v tolika amerických filmech a seriálech, že musí snad lézt na nervy všem. Probíhá to většinou takhle: Hrdina má od malička špatný vztah s otcem. Buď na něj měl otec přehnané nároky, choval se k němu necitelně, opustil rodinu, nadměrně pil, byl v gangu... důvody jsou různé. Pak hrdina otce dlouho nevídá nebo se s ním jen občas míjí, a statečně se potýká s následky jejich špatného vztahu. A pak to přijde: Otec je nemocný, v ideálním případě rovnou umírá, nebo se prostě najednou rozhodne udělat pro našeho hrdinu něco hezkého a nesobeckého - a bum, je to tady, vše je odpuštěno a otec a syn/dcera se s velkým pláčem smíří. Dojemné jak prase.

Co mám tedy dělat teď, když se ode mě takové velké odpouštění očekává?

Když jsem byla malá, měla jsem otce ráda, jak se to od dětí očekává. Je pravda, že nikdy nebyl jeden z těch skvělých, srdečných tatínků, kteří by se pro děti rozkrájeli, ale fungoval jak měl. Kromě toho měl dobrou, stabilní práci v jedné stavební firmě a nosil domů relativně dost peněz.
Pořád ještě jsem byla škvrně, když začal pracovat v zahraničí. Začalo to Slovenskem a Polskem, kde trávil třeba tři týdny, aby pak na týden zajel domů. Skončil v Rusku, odkud domů jezdil třeba jednou za tři měsíce či půl roku, jen aby si prodloužil vízum. Když už byl jednou za čas doma, chtěla jsem s ním aspoň strávit nějakou tu chvilku, hrát si s ním, vyjít na túru... On byl ale obvykle unavený a všeobecně otrávený a malou štěbetající dívenkou se nechtěl nechat obtěžovat.

Bylo mi sedm, když jsem se dozvěděla o jeho milenkách. Byl totiž tak hloupý, že nechal kufr se všemi fotkami, dopisy a dárečky od těchhle ženských u nás doma na půdě. Se sestrou jsme byly přirozeně zvědavé, a protože jsme si na půdě běžně hrávaly, tajemný černý kufr jsme jednou otevřely. Fotky a dopisy byly samy o sobě dost velká rána, ale aby to bylo ještě horší, jedna z otcových ženských mu věnovala svůj deník.

Bylo smutné číst si o tom, jak otec jezdí po výletech s cizí ženou, když nemá čas někam vzít svoje děti. Bylo nechutné číst si o detailech z jejich intimního života. A dodnes mě rozčiluje, že neměl ani tolik slušnosti a zájmu o svou rodinu, aby se těchhle věcí zbavil. Bylo mu jedno, že se o tom dozvíme? Možná že ano. Možná je opravdu schopný milovat asi tak moc, jako je toho schopný shnilý pařez.

Když potom odešel ze zavedené firmy s cílem podnikat sám za sebe, s penězmi to šlo taky z kopce. Poslední roky pracoval aspoň sezónně, ale už má svůj věk a nikdo ho nastálo nezaměstná.

Vím, lidé jsou různí, a proto jsem se snažila ho pochopit. Snažila jsem se udělat několik vstřícných kroků, víc než dokážu spočítat, ale on to vždycky nějak podělal. Nedávno, hned po babiččině smrti, se se mnou opravdu příšerně pohádal. Kvůli úplné hlouposti - neosmažila jsem řízky - ale pro něj to byl dostatečný důvod. Ponížil mě před známými a před mým jediným kamarádem, a já jsem mu sdělila, že ho nenávidím a končím s ním. Myslela jsem to vážně a myslím to vážně doteď.

Ženy si prý podvědomě za partnery vybírají kopie svých otců. Ta představa mě děsí víc, než možnost, že zůstanu sama.

Ten člověk nefunguje jako citová opora. Nefunguje jako živitel rodiny. Ztrapňuje mě ve společnosti. Nelžu, když říkám, že ho nenávidím.

Jenže teď se ukázalo, že je těžce nemocný. Od babiččina pohřbu se mnou prohodil jen pár nezbytných slov, ale teď vyžaduje, abych za ním přijela do nemocnice. Okolí mě začíná ponoukat k velkému odpouštění. Jenže já nežiju v americkém filmu. Nestojím o smíření s ním, nehodlám mu odpouštět, že podělal co mohl. Jeho nemoc mě nezbavuje práva být na něj naštvaná. Už žádné vstřícné kroky, které mi jen kradou sebeúctu a nevedou k žádnému výsledku.

Ne, pokud se sám nebude snažit, a to on nebude.

Ječení šesté: Jsem blbá, ale to napravím

25. dubna 2017 v 23:56 | ZatVik |  Ječení
Minule jsem tu nadšeně ječela o Jiřím, mém nejlepším a jediném kamarádovi. Zrovna včera se bohužel stalo něco, co mě přinutilo chovat se k němu naprosto odporně, a i když jsem celou situaci nakonec vyřešila, za svoji blbost se pořád stydím.

Jde o to, že moje kamarádství s Jiřím se zvrhlo v něco víc. Vždycky jsme měli ve zvyku spolu laškovat, ale byla to jen slova. Když jsem za ním chodila do práce na kafe, obvykle se se mnou loučil slovy: "Přijď večer, budeme se líbat."
Bylo to hezké, zábavné a vůbec mi to nevadilo. Byl jediný, kterému jsem takové věci dovolila, protože jsem věděla, že o nic nejde.

Jenže to nic se postupem času začalo měnit ve velké a nepřehlédnutelné něco. Začala jsem mít Jiřího čím dál radši. Ani nevím, o co přesně mezi námi jde. Ne že by mě nějak zvlášť přitahoval, ne že bych si myslela, že mezi námi může něco být (jsem blbá, ale ne tolik, abych nevěděla, že je šťastně ženatý), mám jen neskutečnou chuť být neustále v jeho milé, uklidňující společnosti. Jsem zamilovaná? Nevím. Možná že ano. Každopádně je to můj oblíbený člověk, možná ten nejdůležitější, jakého kdy poznám.

Včera se slavil jeho svátek. Přišla jsem za ním do hospody, a když jsem vzadu v kuchyni krájela dort, který jsem mu upekla, objevil se najednou za mnou. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsme se líbali. Vždycky jsem věřila tomu, že jsem inteligentní, rozumná a mám sebe samu naprosto pod kontrolou. A najednou jsem tam jen tak stála, nepřemýšlela a líbala se s mnohem starším, šťastně ženatým, ale sakra-tak-okouzlujícím chlapem.

Byla to taková hloupost. Nikdy jsem se neměla dostat do takové situace, ale stalo se. A asi bych nad tím nakonec jen mávla rukou, kdyby mi od něj v noci nepřišla zpráva takového znění:

"Mám tě nějak moc pod kůží. Toho se bojím."
Jako by mi to v tu chvíli všechno došlo, jako by mi v hlavě něco přepnulo... najednou jsem se změnila v osobu, kterou nemám ráda. Mám takovou odpornou vlastnost, se kterou se urputně snažím bojovat - když jsem vyděšená, mám tendenci utíkat. A vyděsit mě je snadné.

V tomhle případě mě vystrašilo vědomí, že mi na tom chlapovi hrozně záleží. Já nejsem moc přátelská, a když mi nějaký člověk zmizí ze života, obvykle to ani nepostřehnu. Nejsem v kontaktu s žádným ze svých bývalých spolužáků, dokonce ani s ´nejlepší kamarádkou´ ze střední či se spolubydlícími, které se mnou dva roky na výšce sdílely pokoj. Nejsem s nimi v kontaktu a vůbec mě to netrápí. Stejné by to bylo, kdybych se měla přestat stýkat s kýmkoli ze svých známých.

To, jak moc mi na Jiřím záleží, mě skutečně vyděsilo. Jako vždy jsem metaforicky utekla. Měla jsem v úmyslu přestat za ním chodit, vymazat si jeho číslo, přestat navštěvovat jeho koncerty, nikdy ho už nevidět... Jde o to, že když se leknu, začnu být chladná. Jako by se ve mně probudila úplně jiná bytost, člověk, který se mi nelíbí a který mě děsí. Tajemná temná stránka, asi. Nedá se říct, že by mi to zatemnilo mozek, mám naopak pocit, že vidím všechno mnohem jasněji než obvykle. Ale když si to zpětně přehrávám, dojde mi, jak odporná, chladná a cizí jsem byla.

Zpětně mi došlo, že s Jiřím se nemůžu přestat scházet. Je moc důležitý. Potřebuju ho. Je to jediný člověk široko daleko, se kterým se dá mluvit. Je silný a solidní. Věřím mu a ráda s ním trávím čas. Proto jsem za ním dnes šla a vše si s ním vyříkala. Jistě, našemu laškování je asi konec, ale to by se stejně dřív nebo později muselo stát. Přesně jak sám řekl - kdyby to takhle pokračovalo dál, nejspíš by se mezi námi nakonec něco stalo, a pak bychom si to tak akorát vyčítali. Museli jsme si o tom konečně promluvit.

A i když mě celá ta situace opravdu neskutečně mrzí, jsem ráda, že se mezi námi vyčistil vzduch. Náš vztah teď bude jiný, to je samozřejmé, ale možná k sobě nakonec budeme upřímnější, a o to přece mezi přáteli jde.

Takže... Ať žije Jiří a ať mi ještě dlouho nemizí ze života.
 


Ječení páté: Nezbytný kamarád

16. dubna 2017 v 20:44 | ZatVik |  Ječení
Mám rozepsaný článek o jednom zajímavém filmu, který jsem nedávno viděla, ale pořád ho nemůžu dopsat. Můj osobní život (nebo spíš moje pokusy nějaký osobní život mít) mi, bohužel, pořád leží v hlavě.

Tenhle blog jsem založila hlavně proto, abych se sama se sebou nějak srovnala a neobtěžovala svými problémy jiné lidi. Takový byl můj cíl. Bohužel se ukazuje, že i já potřebuju někoho živého, kdo by mě vyslechnul a podpořil. Nehodlám do nekonečna fňukat na něčím rameni, ale potřebuju mít aspoň občas pocit, že někomu nejsem lhostejná.
Naštěstí mám kamaráda. Sice jen jednoho, ale zato důvěrného. Pro lidi, o kterých jsem psala minule, mám pracovní názvy, které tady pod vodou hodlám používat, pro mého kamaráda ale nic takového nemám. Narozdíl od těch ostatních, on je důležitý a nezaslouží si, abych ho ponižovala nějakou trapnou přezdívkou, proto ho budu nazývat jeho pravým jménem, Jirka. A dnešní ječení bych chtěla věnovat právě jemu.

Už dávno předtím, než jsem se s ním seznámila, jsem samozřejmě věděla, že Jirka existuje. Zpívá totiž v jedné populární lokální kapele a na jejich zábavy jsem vždycky chodila ráda. Dodnes vzpomínám na to, jak měla moje starší sestra poprvé dovoleno jít na předpouťovou zábavu, kde měla ona kapela hrát. Já a můj bratranec, taky příliš mladý na to, aby se mohl akce osobně zúčastnit, jsme seděli u nás na zahradě, dokud se sestra nevrátila.
"Jak vypadají, jak vypadají?" ptali jsme se hned.
A sestra nám s chutí popisovala každého jednoho člena, až se dostala ke zpěvákovi.
"Je takový silný, ale stejně pěkný."

Osobně Jirku neznám ani dva roky, ale... Znáte ten pocit, kdy si s někým sednete ke stolu a nejdnou máte dojem, že ten člověk patří do vašeho života odjakživa? Přesně tenhle pocit jsem zažila s Jirkou. Od doby, co jsem se s ním seznámila, mu prostě věřím. Nebyla to volba, byla to samozřejmost, prostě jsem to tak od začátku cítila.

A protože je Jirka momentálně jediný člověk, kterému věřím, je taky zatím jedinou bytostí, které jsem řekla o tom, jak to dopadlo se Štěnětem. Tedy, jak dokonale jsem to podělala.
Štěně jsem považovala za milého, bezelstného, nekomplikovaného kluka. Sešli jsme se jen dvakrát, ale mezi tím jsme si psali a z jeho zpráv jsem získala dojem, že bych mu byla dobrá leda do postele. Zpětně mi došlo, že to tak asi nemyslel, a jeho sex nebo nic bylo myšleno spíš ze srandy. Ale protože mám ve zvyku dřív jednat než myslet, ukončila jsem to s ním.
Nebylo to fér a Štěně za to nemohl, jen jsem na tyhle věci dost háklivá. Tolik se bojím, že mě zase někdo zklame, že k sobě radši nikoho nepustím moc blízko. Jsem holt blbá.

Jirka je jediný, kdo o tom aspoň něco ví, i když ani jemu jsem nepřiznala, jak moc jsem nemožná. Ale už jen ten pocit, že je tu někdo, koho můžu otravovat aspoň se zlomkem svých pseudostarostí, je pro mě hrozně důležitý. Mám ho ráda. Kdyby chlapec nebyl ženatý, hned bych si ho dotáhla domů. Takhle za ním budu jen dál chodit, poslouchat jeho uklidňující hlas a cítit se líp pokaždé, když bude poblíž.

A až rozjedu svoje plánované podnikání a začnu prodávat Jirkovy klony, lidi mi urvou ruce. Jirka do každé rodiny...

Ječení čtvrté: Jak (ne)nakopnout štěně

3. dubna 2017 v 13:00 | ZatVik |  Ječení
Název dnešního ječení je sice trochu zavádějící, ale lepší mě nenapadl. Ve skutečnosti jsem nikdy žádné štěně nenakopla a nemám to ani v plánu.

Zkusím to podat nějak souvisleji:

Docela nedávno jsem se dozvěděla, že se mi podařilo jednoho mladíka (přidělila jsem mu pracovní název Štěně), pořádně pobláznit. Stalo se to omylem, neměla jsem to v úmyslu. Občas se mi takové věci stanou, ale obvykle o tom nevím, dokud mi to ten člověk - či někdo z jeho přátel - neomlátí o hlavu. Přitom jsem docela všímavý člověk, ale zrovna tohle vždycky zpozoruju, až když je pozdě. Já prostě lidem nerozumím.
Chápejte, vím, že vlastně nevypadám špatně (k čertu s falešnou skromností), a že po mně občas někdo pokukuje. Dokonce jsem minimálně od minulého léta věděla, že po mně kouká i Štěně. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl chtít i něco víc, než jen koukat, dokud mi to neřekl. A když jsem ho odmítala, nebylo mi z toho moc hezky.
Chlapec ale udělal to nejhorší, co mohl - nevzdal se. Holt má asi sebevražedné sklony. Jsou věci, které o mně ví snad každý, a to, že jsem vážně komplikovaná, je jedna z nejdůležitějších. Štěně je naopak... nechci říct jednoduchý, tím bych to zdaleka nevystihla. Vážně to neumím popsat slovy.

Je mi 24 a nikdy jsem neměla vztah. Tedy, měla jsem prvního kluka ve čtrnácti, ale víc než cokoli jiného to byl boj. S druhým jsem byla jen krátce a raději na něj nevzpomínám.

Ten třetí, pro kterého se za ta léta vžil pracovní název Harry Potter (což dává smysl jen tehdy, pokud člověk zná kontext), byl okouzlující, inteligentní, navíc to byl opravdu krásný chlap. Takový, vedle kterého bych byla ráda viděna. Jenže on se se mnou moc ukazovat nechtěl. Dodnes nedokážu pochopit, proč se se mnou ten člověk vlastně scházel, protože to se mnou vůbec neměl jednoduché. Měla jsem v tu dobu nějaké psychické potíže a byla jsem extrémně přecitlivělá. Navíc mi předtím někdo hodně ublížil, takže trvalo dlouho, než jsem ho k sobě vůbec pustila. Dnes už nemám tak velké potíže pustit si někoho k tělu, ale byl to dlouhý boj, který za mě částečně vybojoval on. Z toho by se skoro dalo usuzovat, že mu na mně záleželo, ale myslet si to by byla chyba. Myslím, že jsem pro něj byla zajímavá výzva, ale určitě ne někdo, s kým by si plánoval budoucnost.

Další tři roky jsem byla sama, pár zájemců jsem odmítla, jeden odmítl mě.
A přišel čtvrtý. Ten pracovní název nedostal, vždy jsem o něm mluvila jen jako o člověku, se kterým se scházím, takže mu říkejme prostě Čtvrtý. Znala jsem ho už pěkných pár let. Nebyli jsme kamarádi, jen jsme se občas potkali a třeba si i trochu zaflirtovali. Minulé léto jsme se náhodou potkávali častěji a začalo to mezi námi jiskřit. Netrvalo dlouho a byli jsme spolu... ale ne dost. Chlapec měl tolik slušnosti, aby mě předem připravil na to, že mi dva nemáme žádnou budoucnost. Přesto jsem si s ním začala, protože mě to k němu nějak nepopsatelně táhlo. Pokud jsme spolu trávili čas v posteli, budoucnost mě vůbec netrápila, žila jsem přítomným okamžikem, který byl nepopsatelný. Tyhle chvíle, kdy jsem mohla vypnout mozek a jen si užívat, jsem milovala.

Bohužel jsme se ale setkávali i jinde, a právě proto nastaly problémy. Máme totiž společné známé a nezávisle na sobě chodíme na stejné akce. Když jsme se potkali u známých nebo třeba na koncertě, nedokázali jsme se od sebe odtrhnout. Vypadali jsme jako pár - a kdykoli jsem si uvědomila, že jím ve skutečnosti nejsme, pekelně to zabolelo.
Ten člověk mi neublížil. Ublížila jsem si sama, protože jsem věděla, do čeho jdu. Byla jen a jen moje chyba, že jsem nezvládla ukočírovat svoje pocity. Na druhou stranu, Čtvrtý udělal pár opravdu netaktních a odporně necitlivých věcí. Nikdy nezapomenu na to, jak mi vyjmenovával své požadavky na ideální ženu a chtěl po mně, i když jen v žertu, abych mu nějakou takovou dohodila. Ukončila jsem to s ním asi před měsícem a za to jsem na sebe hrdá. Za celou tu dobu mi totiž nedošlo, že jsem byla v pasti.

Na nezávazné ´vztahy´ jsem už moc stará. Vlastně jsem na ně byla stará odjakživa. Možná za to může prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, a obzvlášť otec, o jehož nevěrách jsem věděla od sedmi let. Chci jistotu. Vždycky jsem ji chtěla. Ale protože nebyl poblíž nikdo, kdo by mi ji mohl poskytnout, upínala jsem se na tyhle vztahy/nevztahy a ničila se neustálým přemýšlením o tom, proč nejsem dost dobrá.

Ale víte co? Já jsem dost dobrá. Jsem skvělá. Komplikovaná, to ano. Trochu děsivá - to určitě. Ale přesto skvělá. A pokud to těm lidem nedošlo, pokud jim to nestačilo, je to jejich problém, a ne můj.

A teď se objevil Štěně. Poprvé jsem chtěla někoho odmítnout ne ze strachu, že mi ublíží, ale proto, abych toho člověka nezklamala já. Bylo by to opravdu jako nakopnout štěně. Jak bych mohla něco takového udělat? Nakonec jsem se ale rozhodla ho hned neodmítat. Nejspíš z toho nebude žádná velká láska, možná nám to ani nevydrží moc dlouho, ale nejspíš bych to nedokázala nezkusit.

Štěně je úplně jiný, než ti předchozí. Není tak pohledný, ale ani tak odměřený, jako byl Harry Potter. Není tak vášnivý, ale ani nerozhodný a naivní jako Čtvrtý. Je mladší (dokonce mladší než já, což je šílené), ale zdá se, že v hlavě to má srovnané. Je to takový správný vesnický chlap - pracovitý, praktický, stabilní. A věci, které mi říká, i když trochu neohrabaně, jsem chtěla slyšet už takovou dobu. Možná je tohle přesně to, co teď potřebuju.


Doufám jen, že se mi podaří ho nenakopnout.

Ječení třetí: Babička

2. dubna 2017 v 16:58 | ZatVik |  Ječení
Nejsem si jistá, jestli věřím na nějaký posmrtný život. Nejspíš ne. Jsou ale chvíle, kdy bych si přála mít jakoukoli víru, ve které bych mohla najít útěchu, a tahle chvíle je přesně taková.
Mé první ječení bylo o babičce a o tom, že bojuje s příšernou nemocí. Minulou neděli ale dobojovala. Její tělo už to nemohlo zvládnout, i její vůle postupně slábla. A tak je pryč.
Rozloučili jsme se s ní v pátek v úzkém rodinném kruhu. Obřad byl krátký a důstojný, velmi podobný tomu dědovu před lety. Babička sama si to tak přála. Nelibovala si ve velkých akcích, a i pro nás to tak bylo snazší, i když pořád ne jednoduché.
Je neskutečné, jaké věci člověku chybí, když odejde blízká osoba. A na co všechno si v takovou chvíli vzpomenete! Na první pohled jsou to maličkosti, ale právě ty jsou nakonec hrozně důležité. Já vzpomínám třeba na to, jak se mnou, když jsem byla malá, dělala domácí úkoly. Vždycky nenáviděla moje písmo a každou chvíli mě plácla přes prsty, protože jsem nedodržovala sklon. Taky měla ve zvyku mi bez varování stáhnout vlasy do palmičky, a vždy je omotala obyčejnou gumičkou tak, že pak vlasy nešly rozčesat. Myslím na to, jak neskutečná to byla dáma - nikdo, ani její synové, nemohl vědět, že dělá i tak běžné věci, jako je třeba vyprazdňování. Babička prostě na záchod nechodila! Vzpomínám na to, že si každý dáreček, který od nás kdy dostala, vzorně vystavovala. Ať už to byla pohlednice odněkud z výletu, obrázek, který jsem nakreslila, nebo třeba jen pitomá dětská básnička, kterou jsem složila, pro všechno našla místo.
Milovala nás a dřela pro nás, a já se jí za to nemůžu nijak odvděčit. Snad se jen můžu pokusit žít život, který by za něco stál.
Zatímco tohle píšu, mám v očích slzy, proto to nebudu více protahovat. Ale pokud to budete číst, vzpomeňte si na svoje babičky, jako já vzpomínám na tu svoji. Myslete právě na ty maličkosti, které z nich dělaly lidské bytosti. Nezapomeňte.


Ječení druhé: Cesta za snesitelnou postavou

25. března 2017 v 15:51 | ZatVik |  Ječení
Dnešní ječení už pozitivní bude. Přibližně před rokem jsem se rozhodla začít rozumně hubnout. S důrazem na slovo rozumně. Samozřejmě, taky jsem párkrát podlehla módním dietám, které slibovaly maximální úspěch při minimální námaze, naštěstí jsem u nich ale nikdy nevydržela.
K rázné a trvalé změně životosprávy jsem se rozhodla, když moje hmotnost přesáhla strašidelných 95 kg. Tehdy jsem viděla jen dvě východiska ze své situace: definitivně se na sebe vykašlat a o nic se nesnažit, nebo konečně zabojovat. A velmi nerada přiznávám, že jsem se málem rozhodla pro první možnost.

Když jsem byla mladší, dívala jsem se na obézní lidi a přemítala o tom, jak to mohli nechat zajít tak daleko. Přece museli vidět a cítit, že to není v pořádku. Přece pro ně nemohlo být tak těžké něco se sebou udělat... Když jsem se pak do toho stadia dostala já, došlo mi, že jsem to celou dobu viděla značně zjednodušeně. Lhostejnost k vlastnímu tělu sice neomlouvá nic, ale právě za tou lhostejností stojí různé příběhy, které ji aspoň částečně ospravedlňují.

Můj příběh je asi takový: Nikdy, ani jako dítě, jsem nebyla vysloveně štíhlá. Jedla jsem dost a milovala jsem sladkosti, ale protože jsem byla docela aktivní prcek, bez problémů jsem to vyběhala. Pubertu jsem přežila s mírnou nadváhou, která ale mému typu postavy (klasické přesýpací hodiny - velká prsa, útlý pas a široké boky) nijak zvlášť neuškodila, spíš naopak.
V maturitním ročníku jsem spadla ze schodů a odnesla to bederní páteř. Nebyl to naštěstí moc vážný úraz, ale každý pohyb mě pekelně bolel a dodnes je možné mi nahmatat vybočený obratel. Stravu jsem si tehdy nehlídala a pohyb byl nemožný, takže jsem samozřejmě začala kynout.
Pak jsem nastoupila na vysokou školu. V prváku jsem neměla moc velký rozpočet, a tak jsem se naučila vařit levná, ale zároveň dobrá jídla. Měla jsem dobře zorganizovaný čas, jedla jsem relativně pravidelně a i když jsem bydela od školy docela daleko, chodívala jsem většinou pěšky. Bez větší námahy jsem se zase dostávala do formy.
Zlom nastal ve druháku. Matka přišla o práci, otec se neúspěšně soudil se zaměstnavatelem, který mu neplatil, a mně se pořád nedařilo najít brigádu, takže jsem na škole přežívala skoro bez peněz. Z domu jsem si vozila levná, hodně sytá jídla, téměř jsem nevařila a místo snídaně jsem jen pila kafe.
Na konci letního semestru, přímo ve zkouškovém období, jsem opět spadla ze schodů. Ano, už podruhé. Zní to směšně, ale opravdu vlastníme to nejnemožnější schodiště, s jakým jsem se kdy setkala. Stačí, aby člověk spěchal a nedával si pozor - a bum. Tentokrát jsem skončila s otřesem mozku a poraněnou krční páteří. Opět nešlo o moc vážné zranění, ale krk mě bolí dodnes a asi jen tak bolet nepřestane.
Úraz mě na nějakou dobu vyřadil z provozu. Zkouškové období jsem strávila v nemocnici, a i když jsem měla možnost zkoušky dohnat později, rozhodla jsem se tak neučinit a ze školy odejít. Toho rozhodnutí jsem dosud ani na vteřinu nelitovala. Z ramen mi tehdy spadla ohromná tíha. Přežít sama v cizím městě s několika drobnými v kapse, v neustálém strachu, že mě překvapí nečekané výdaje, bylo vysilující.
Našla jsem si práci jako hotelová recepční. Stravu jsem si stále nijak nehlídala, takže jsem při sedavém zaměstnání stále přibývala na váze. Tak to šlo až do minulého roku - a tím se oklikou dostávám zpět k začátku mého vyprávění.

Když mi hmotnost vyšplhala až na 96 kg, bylo nezbytně nutné se rozhodnout, co se sebou provedu. Protože jsem na tom nebyla psychicky nejlíp, vypadalo to, že budu dál jen apaticky sledovat, jak se z mého těla pomalu stává ošklivá, neforemná, nepoužitelná věc.
Naštěstí mě z toho vytáhlo ochotnické divadlo. Podařilo se mi napsat scénář na pseudopohádku a mí tehdejší spoludivadelníci souhlasili, že hru nacvičíme. Divadlo mi vlilo do žil novou energii a hlavně mě naplnilo pocitem, že jsem k něčemu dobrá - pocit, který jsem neměla už pořádně dlouho.
V té době jsem objevila stránky STOBklubu a začala si zapisovat, co během dne sním. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, jak nízký příjem ve skutečnosti mám! Nebyla to žravost, co mě tak nehezky zaoblilo, ale nepravidelná, neplnohodnotná a nedostatečná strava. První měsíce jsem si jen zvykala na to, jak moc toho musím najednou sníst. Až potom jsem si začala s jídelníčkem hrát, zkoušet do té doby neznámé potraviny a nové recepty. Dokázala jsem do svého života propašovat i nějaký ten pohyb, i když ho stále nemám tolik, kolik by bylo třeba. Jsem holt pořád spíš knihomol, ne sportovec.

A jaký je výsledek? Největšího pokroku jsem dosáhla během prvních pár měsíců - od března do července jsem zhubla deset kilo. Do konce roku jsem pak jídelníček nezapisovala, abych zjistila, jestli si sama dokážu hmotnost udržet. V únoru jsem na STOBu začala další cyklus a dnes ráno mi váha konečně ukázala číslo, které začíná pěknou sedmičkou, a ne kulatou osmičkou.

Nejsem ještě zdaleka u cíle, a dokonce ani nevím, jaký cíl je pro mě ten pravý. Zatím vím, že bych se chtěla do léta propracovat k sedmdesáti kilogramům. Nechci se ale jen dívat, jak hezky mi mizí tuky, mám v plánu dát taky pořádně zabrat svalům. To, jak moje tělo vypadá teď, mě motivuje k další práci.

Ale už teď si připadám zdravá, krásná a spokojená sama se sebou. A mám hroznou chuť ponořit hlavu pod vodu a zaječet si radostí.

Ječení první: Loučení aneb Jsem špatný člověk?

16. března 2017 v 3:24 | ZatVik |  Ječení
Moc jsem si přála, aby moje první ječení bylo hezké a veselé. Chtěla jsem začít pozitivně a pak trochu naivně doufat, že to tak bude i pokračovat. Jenže ono jde poslední dobou všechno do háje.
Je to už pěkných pár let zpátky, co mi zemřel děda. Tehdy to byl hrozný šok. Děda byl vždycky zdravý, a kromě několika úrazů si nepamatuju, že by kdy marodil. To babička byla nemocná vždycky. Pořád to byla houževnatá, pracovitá ženská, která musela mít vždycky, i přes veškeré zdravotní problémy, pečlivě umytá okna a upravenou předzahrádku, ale každý věděl o jejím budíku na srdci, motání hlavy, špatné srážlivosti krve a tak podobně. Takže když k nám tehdy před lety přijela záchranka, všichni sousedé se k nám chodili ptát, co se babičce stalo. Nikdo nám nechtěl věřit, že přijeli pro dědu, ale už mu nemohli pomoct.
Vzpomínat na to je dodnes těžké, protože děda pro mě znamenal opravdu hodně. Otec byl věčně v zahraničí a jeho emoční inteligence je srovnatelná se shnilým pařezem, děda byl tedy v dětství mým jediným mužským vzorem. A naučil mě číst. Nemůžu mu přestat být vděčná.
V poslední době na něj vzpomínám opravdu často, protože se, bohužel, pomalu loučím s babičkou. Poslední dva roky to s ní jde rychle z kopce. Srdce už jí selhává, ledviny přestávají fungovat, za poslední měsíc přibrala osm kilo jen kvůli zadržování vody. V nemocnici byla několikrát, ale pokaždé nám ji vrátili v ještě horším stavu. A teď je tam znovu.
Je hrozné smiřovat se s tím, že už se nejspíš nevrátí. Ale nejhorší na tom je, že to očekávám. Nepřeju si to, ale čekám že se každým dnem dozvím, že je konec. I když na to nechci myslet, pořád to mám v hlavě a připadám si kvůli tomu jako hrozně špatný člověk. Jako bych se snad nemohla dočkat.
A aby toho nebylo dost, nejsem schopná za ní ani zajít. Vím, že je to s největši pravděpodobností poslední příležitost ji vidět, ale já se prostě nemůžu odhodlat a navštívit ji v nemocnici. Můžu se sice vymlouvat na to, že na to nemám čas (jsem každý den v práci a podobně...), ale skutečnost je taková, že se prostě bojím. Mám strach, že kdybych ji viděla slabou a napojenou na hadičky, nevydržela bych to a musela bych brečet.
Jsem dospělá. Měla bych být silná. A to taky jsem. Vím, že když se to stane, nesesypu se tak jako tehdy, když odešel děda. Jenže tohle čekání je ubíjející. Chtěla bych ji vidět a pomoct jí, jenže můj pláč jí nepomůže, jen všechno zhorší. Nechci, aby viděla, že už jsem to s ní vzdala, že už nedoufám.

Cítím se jako špatný, sobecký, bezcitný člověk. A možná taková opravdu jsem.

Ječení pod vodou

8. března 2017 v 23:36 | ZatVik |  Ječení
Když jsem byla malá, měli jsme na zahradě bazén. A kdykoli jsem se cítila frustrovaná, nebo se mi naopak stalo něco tak skvělého, že jsem to nemohla dál držet v sobě, oblékla jsem se do plavek, vlezla do bazénu, ponořila hlavu pod vodu a ze všech sil jsem si zaječela. Nikdo na souši to neslyšel, ale mně se pořádně ulevilo, a o to šlo.
Dneska už bazén nemám, a i kdyby, jsem přece dospělá a vím, že ječením nic nevyřeším. Ale nikdy nezapomenu na ten pocit úlevy, když jsem se mohla vyřvat ze všeho, co mě trápilo. Ten pocit mi chybí.
Proto se tenhle blog stane mým bazénem, ve kterém si budu ječet, jak se mi zachce. Ať už se mi stane něco dobrého, špatného či mě něco prostě jen zaujme, jako správný asociál to budu ventilovat tady, pod vodou. Nemusíte mě poslouchat, pokud se za mnou sami dobrovolně neponoříte.

Kam dál